Korespondenční rozhovor mezi Denisou a Kamilou jako základní platforma k tématu projektu Aktivní imaginace.
Kamila: Imaginace je cesta – ale kam? Do minulost? Budoucnosti? Do hlubiny nebo k výšinám?
Denisa: Prostor v imaginaci vnímám jako nelineární a téměř bez proporcí, ve kterých se běžně pohybujeme.
Opakovaně mne překvapí, jak se v imaginaci pokaždé dívám z úplně jiného místa. To je jeden z mnoha darů, které imaginace nabízí – čas a prostor má jiná měřítka, lze jej překročit, člověk se stává sám tím prostorem a čas je najednou uložený, kompresovaný zážitek, obalený myšlenkami a obrazy. Imaginace je pro mne cesta, po které mohu jít pokaždé jako po nové, neznámé, na které se setkávám se svými částmi, které nelze v běžném chodu denních věcí tak dobře zahlédnout.
Jakmile je však uvidím, zůstávají se mnou.
Denisa: Jaká cesta je to pro tebe, Kamilo?
Kamila: Imaginace je pro mě jako sen, během něhož jsem zároveň uvnitř a venku. Je to prostor těžko definovatelný. Trochu jako Lynchův vigvam – black lodge, nebo červený pokoj – ale ve skutečnosti je to white lodge, ve které se odehrávají události, setkávání, akce a dialogy vědomé části „já“ s nevědomou částí. Když jsem se před třiceti lety s touto metodou potkala, proměnil se významným způsobem můj vnitřní svět. Na některé imaginace se velmi živě pamatuji do dnes, také se mnou zůstávají…
Známý výrok Alberta Einsteina „Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude. “, je pro mě klíčovým návodem k tvorbě.
Kamila: Potřebovala bych si upřesnit a lépe definovat, proč jsme se domluvily, že vytvoříme experiment se skupinou imaginujících umělců, prosím, zkusila bys, Deniso, napsat k tomu několik poznámek?
Denisa: Umělecké dílo vnímám jako plochu, prostor ve kterém lze mluvit – komunikovat o nevysloveném, nezjeveném. Skupina umělců tento prostor vynáší, je v něm možné se setkat. Každý z umělců bude v rámci svého uměleckého vyjádření propracovávat témata strachu a samoty, odloučení či smiřování ale díky imaginacím lze nahlédnout i do společného vnímání, kolektivního vědomí. Pro mne konkrétně taková ohledání snižují právě onu zmíněnou samotu a strach. Představuji si, že lze tyto vzkazy, sdělení převést do uměleckého díla a nabídnout tento experiment i divákům.
Denisa: Kamilo, jak chápeš samotu? Co bys mi k ní mohla napsat?
Kamila: Pro mě je zásadní rozdíl mezi samotou a osamělostí. Osamělost vnímám jako situaci či stav duše, kdy se jedinec na základě nějakých událostí traumatického charakteru cítí vyčleněn, nepřijat, vyloučen. To vede k pocitu nepřijatelnosti. Dotyčný má v sobě zapsáno, že je nepřijatelný, protože je nějaký. To je pocit dítěte, které vyrůstá v prostředí, které mu nedokázalo poskytnout prožitek vlastní hodnoty, což mohlo být způsobeno událostmi, které třeba předcházeli i narození toho jedince, kdy důležité vztahy byly násilně přerušeny a bolest z jejich ztráty vytvořila obranu, která se projevuje v podobě nenavazování blízkých vztahů, tedy zabránění riziku, že by tyto vazby mohly být zničeny a bolelo by to. Z tohoto nevědomého motivu je bezpečnější navazovat vztahy účelové, neempatické. Samotu vnímám jako stav, v kterém se nacházíme všichni, sami přicházíme na svět a sami ze světa odcházíme. Zároveň ale můžeme prožívat svět tak, že je otevřený a prostupný druhým, není nijak pevně zapečetěný, může být plný důvěry, naděje a touhy. Naděje, důvěra a touha se může realizovat ve vztazích. Nejen rodinných, partnerských ale i v dalších vztazích jako princip, jako pochopení toho, že nejsem na světě sám a že jsem provázán s druhými. Ačkoliv jsme každý nějakým způsobem výjimeční a originální, tak přesto všichni prožíváme velmi podobné – vlastně stejné pocity, postoje, příběhy, jenom oblečené do jiných kulis a jiných situací – a pochopení – schopnost empatie k druhým, přináší pocit, který osvobozuje, který propojuje. To by mohla být zkušenost pro někoho do sebe uzavřeného, kdo se bojí druhých, kdo má strach z blízkosti. Nevím, jestli jsem to vyjádřila dobře. Srozumitelně?
Kamila: Navázala bych svoji otázku, Deniso, právě na tyto sdílené zážitky. Měla bys chuť prosím popsat, proč jsou imaginace tak nosnou základnou našeho projektu?
Denisa: Já se ohromně těším na jiný způsob práce, než jsem zvyklá v běžném uměleckém provozu. Výstava Síla imaginace (možná pracovní název?) skutečně vzniká na základě neviditelné sítě, která se uplétá mezi námi – vystavujícími, tvořícími. Není to jen prezentace děl a jejich skládání do výstavy, ale společné ohledávání témat, jenž projekt přináší. Představuji si, že za podpory a síly imaginace se můžeme ponořit a přinést svědectví – výpověď o nás samotných, naše příběhy, často i pro nás samotné utajené, usazené někam dospodu, plné strachu a nechtěného.
Imaginace mohou vše vynést mezi nás, lze o těch příbězích najednou mluvit, sdílet, nebýt v nich sami. Ty sama, Kamilo, jsi nazvala závěrečnou část našeho projektu smírčím rituálem. Vnímám to pro všechny zúčastněné včetně diváků jako možnost společného jazyka, ve kterém se skutečně setkáváme, kterému rozumíme, kterým můžeme mluvit. Navíc mám takovou troufalou představu, že bychom mohli vytvořit takovou síť, do které se bude postupně zaplétat více a více lidí…
starší:
Opuštěný byt, kde zůstaly sny těch, kteří v něm žili
Roll Over All - audiovizuální instalace, obrazy, text